© 2023 by Art School. Proudly created with Wix.com

  • c-facebook

June 27, 2016

Please reload

Recent Posts

Jaký je život s radikální upřímností

November 12, 2018

1/2
Please reload

Featured Posts

Jak donutit publikum poslouchat

02.02.2016

Ať už vás čeká referát před třídou, prezentace před kolegy, veřejný proslov nebo slavnostní přípitek, pravděpodobně budete chtít, aby posluchači poslouchali, co říkáte. Pokud možno po celou dobu vašeho projevu. Nemusíte být geniální řečník, aby se vám podařilo vzbudit zájem a udržet pozornost publika. Existuje několik rad, na jejichž základě se dá postavit věrohodný výstup, který na diváky zapůsobí.

 

 

1. Hlas jako samet

 

Obecně se předpokládá, že dobrý a věrohodný řečník by měl mít hlubší sametový hlas. Bohužel, ne každý z nás dostal do vínku „hlas, který hladí“. Ale i když náš hlas spíše připomíná pilku na železo, nemusíme být ztraceni. Správné hlasové polohy můžeme dosáhnout pomocí různých hlasových cvičení. Hlas by měl mít volný průchod mezi ústní a hrdelní dutinou. Jak poznám, že hlas vychází z úst správnou cestou? Pomocí jednoduchého cvičení, kdy si položíme dlaň na hrudní kost
a vyslovíme „mmmmmmmmmm“. Cílem je cítit vibrace, jakoby hlas vycházel z naší hrudi. Chce to trochu cviku, uvolnění a soustředění. Jistě znáte výroky, že mluvil přiškrceným hlasem nebo měl
v krku knedlík. Pokud bude mít náš hlas volnou cestu, najde si tu správnou polohu. Někdy před vystoupením stačí jen vědomě dýchat a soustředit se na klidný nástup. Když jsme hodně nervózní, máme tendenci hlas zvyšovat, což nezní úplně příjemně.

 

2. Srozumitelnost

 

Neméně důležitá je správná výslovnost. Jakmile začneme slova spojovat a polykat hlásky, z naší řeči se stane podivný proud, ve kterém se jednotlivá slova dají jen obtížně rozluštit. Skvělým cvičením je předčítání jazykolamů nebo pohádek. Jazykolamy nás donutí správně artikulovat, příběh pohádky nás naučí hlasové melodii. Pokud bych totiž příběh četla příliš monotónně, publikum by během pár minut usnulo.

 

3. Nebát se ticha

 

Ticho nemusí vždy znamenat, že jsme se ve svém projevu ztratili a nevíme, jak dál. Ticho dává důraz. Poskytuje publiku čas, aby pochopilo obsah řeči. Díky občasnému tichu získáte vážnost
a znovu naleznete soustředěnost svých posluchačů. I když si potřebujete srovnat myšlenky, publikum určitě spíše ocení chvíli ticha, než otravné „Eeeeeeeeeee....“.

 

 

 

4. Zbavit se „svých“ slov

 

Každý z nás má ve slovníku určitá slova, která používá častěji, než je zdrávo. Vzpomeňte si, jak jste ve škole zapisovali čárky učiteli za každé vyřčené „každopádně“, „pakliže“, „jakoby“, apod. Když má posluchač plné ruce práce s děláním čárek, asi mu už nezbyde kapacita na poslech vašeho projevu. Proto není od věci si každou svou řeč dopředu napsat. Psaný text se výrazně liší od mluvené řeči, proto si na papíře spíše všimneme slov, která se nám často opakují. Napsanou řeč se ale neučíme nazpaměť, využijeme ji jen jako přípravu.

 

5. Nepodcenit úvod

 

Začátek naší řeči rozhoduje, zda budou posluchači poslouchat dál nebo ne. Úvodní slovo bychom si vždy měli velmi dobře promyslet a ideálně si jej napsat, aby se nám pak nestalo, že se postavíme před diváky a začneme improvizací stylem: „Takže, já bych vás chtěl/a moc přivítat...eeeee....“. Pokud si nejsme jisti, jestli bychom měli publikum oslovovat a vítat, můžeme hned skočit do tématu. Často má okamžité otevření tématu větší efekt, než úvodní zdravice. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit úvod, který začíná tichem. Prostě stojíte a mlčíte. Čekáte, až se všechny pohledy upřou na vás. Poté můžete zařadit citát, nějakou zajímavost, apod. A teprve poté uveďte své téma. Všichni budou poslouchat.

 

6. Nenechte trému, aby zastínila váš projev

 

Tréma není vyloženě něco špatného. Může nás vyburcovat k výkonům, kterých bychom se ani nenadáli. Nesmí nám ale přerůst přes hlavu. Bojujte s trémou postupně. Čtěte si svůj projev nahlas. Zkuste jej přednést před blízkou osobou (to bývá často mnohem složitější, než před davem cizích lidí). Odhalte, co je ve vašem případě „příjemná“ tréma a co už panika. U každého se tréma projevuje jinak. Mně se většinou třesou ruce. Je to jeden z důvodů, proč ráda mluvím bez nápovědy. Kdybych totiž držela v rukou přípravu a klepaly se mi ruce, pozornost diváků by se soutředila právě na moje ruce. Je to trochu drsné řešení, ale u mě funguje dobře. Pokud bych se bez nápovědy opravdu neobešla, celý svůj projev bych si vytiskla a zvýraznila si jen své záchytné body. Tak, aby se nedaly přehlédnout, i kdyby nápověda ležela na stole přede mnou.

 

 

 

7. Řeč těla je potvrzením našich slov

 

Není náhodou, že řečníci stojí za řečnickým pultem. Je opravdu velký rozdíl stát za pultem a před ním. Když stojíme za ním, cítíme se bezpečněji, vystavujeme jen horní polovinu svého těla a tak lépe zakryjeme nervozitu. Prostor za řečnickým pultem je taková bezpečná zóna. Veřejný projev je skvělou příležitostí, jak z této bezpečné zóny vystoupit. Na střední škole jsem při prezentaci své ročníkové práce stála před pultem, přesněji řečeno stolem. Přednášela jsem totiž téma, kterému jsem naplno věřila a potřebovala jsem, aby moje slova posluchače plně zasáhla. Pokud tedy máme možnost, neschovávejme se. Naopak, plně využijme řeči svého těla, podpořme svůj mluvený projev a dopřejme posluchačům vnímat nejen naše slova, ale i naše emoce.

 

8. To nejlepší na konec

 

Většinou se říká, že na konci by mělo zaznít celkové shrnutí tématu. Na tom určitě není nic divného. Neměl by to ale být úplný konec vašeho vystoupení. Zvolte takové zakončení, které vyvolá pocit „Páni, právě jsem si vyslechl úžasný projev!“ Pobavte, šokujte a zaujměte své publikum
i v posledních vteřinách svého výstupu!

 

 

 

Please reload

Follow Us