Proč české školství zabíjí kreativitu?

Článek byl publikován také v časopisu Prevence, který je určen pedagogům a školním psychologům.

„Představivost je důležitější než vědomosti,“ řekl Albert Einstein. A každý, kdo někdy viděl jeho vysvědčení ze školních let, bude nejspíš chápat, proč tuto myšlenku vyslovil. Něco na ní ale je. Pokud do své hlavy dostanu všechny encyklopedické znalosti světa, budu neuvěřitelně vzdělaná a spoustu věcí začnu chápat. Ale budu schopná je uplatnit v praxi? Budu schopná vymyslet nový postup jen na základě znalostí? Bez fantazie, podpory svého talentu a kreativity budu pravděpodobně jen chodící slovník.

Přesto naše školství zaměřuje svou pozornost hlavně na tento druh vědomostí.

Z dnešní výuky se stala honba za titulem. Už od základní školy děti přemýšlejí o vzdělání pouze jako o prostředku, jak se dostat na co nejlepší školy, aby pak měly dobrou práci. Ale co je to dobrá práce? Není výjimkou, že spokojený zedník dnes vydělá víc než vysokoškolák. Vzdělávání by nemělo být závodem o co nejlepší známky. Pak nemají dospělí lidé chuť do práce, chybí jim nadšení, často vůbec neznají svůj talent, protože ve škole se na něj nekladl důraz. Výsledkem je obrovská nenaplněnost a hledání smyslu toho všeho, se kterou se denně setkávám na koučinkových sezeních.

Je bláhové myslet si, že matematika nebo jazyky jsou důležitější než třeba psaní, vaření či tancování. Cokoliv, co dítě umí a baví ho, je důležité. A pakliže namaluje modré sluníčko, je úkolem učitele o jeho motivaci mluvit, nikoliv ji odsoudit. Příště by už dítě mohlo malovat ne to, co se mu zdá zajímavé, ale to, co malují všichni. A tímto způsobem Nobelovku, ani jiné ocenění za přínos společnosti, nezíská.

Děti jsou samy o sobě velmi tvořivé, dokážou se na věc podívat bez zatíženosti toho, jak to mají vidět „správně“. Jakmile však projdou branou základní školy, jsou hodnocené podle jednoho možného řešení. Jejich fantazie se osekává do přijatelné podoby, děti přijímají definice, vzorečky a fakta, která si memorují, nemusí nad nimi nijak moc přemýšlet - stačí si je zapamatovat. Kreativita se postupně vytrácí. Žáci plní zadané úkoly a svou fantazii přestávají využívat. Změna přichází až na některých vysokých školách, kde se tvůrčí myšlení opět vyžaduje a studenti jej loví z nejhlubších zákoutí svého mozku. A pak přijde šok, když si vystudovaní, dospělí lidé hledají práci. Jsou nadupaní znalostmi, ale chybí jim inovativní myšlení, které firmy běžně požadují. Postrádají schopnost přetavit znalosti v praxi a najít své místo pod sluncem, respektive svůj přínos společnosti.

Ani firmy samotné tomu ve finále nepomáhají. Když kreativního kandidáta seženou, zavřou ho pak do open space, kde je jeden stůl jako druhý, jeden den jako druhý, každá změna trvá roky a kreativita opět dostává zabrat.

Přesto v nás je. V každém z nás. Můžeme ji posilovat jako sval. Nebo nechat ochabnout.

Ale když jí pomůžeme rozkvést, odmění se nám novými nápady, nestereotypním myšlením a vystoupením ze zajetých kolejí, které najednou dokážeme překonat.

Stereotyp jako takový nám dává určitou jistotu, ale je potřeba ho umět narušit, dokázat dělat věci jinak. Jak často například zahodíte svou léty prověřenou přípravu a přinesete do hodiny úplně jiný obsah? Často se setkávám se studenty, kteří vyloženě trpí nekreativní prací. Mají pocit, že jejich život je jeden velký stereotyp. Výklad, úkol, šprtání, test. A tak stále dokola. Přitom stačí málo k tomu, aby mohli použít nejen levou mozkovou hemisféru, ale i tu pravou a trošku se tak odvázat.

Propojení obou hemisfér je velice důležité - logika a analytické myšlení se s kreativitou skvěle doplňuje. Možná vás v první chvíli napadne, že učíte přece matematiku, ne umění. Ale dojem, že se kreativita váže pouze k uměleckým oborům, je zcela zcestný.

Tvořivost je schopnost přinášet nový pohled, vystoupit z řady.

Můžeme ji uplatňovat skutečně napříč všemi předměty. Některé obory kreativitu zcela odmítají. Například jsem se setkala s účetními, kteří nevěřili, že jsou kreativní. Ale proč? Protože pracují s čísly? To přece neznamená, že by jejich myšlení postrádalo kreativitu. Každý z nás je tvůrčí osobnost, jen je potřeba svou kreativitu rozvinout (mimochodem i tito účetní brzy prokázali na kurzu tvůrčího psaní, že v sobě mají kreativity celou fůru).

Co třeba zkusit zpracovat matematickou úlohu jako myšlenkovou mapu? Nebo nechat zadání práce tentokrát na žácích. Velice mě překvapilo, když jsem vedla workshop tvůrčího psaní na jedné pražské základní škole, jak málo jsou děti zvyklé si vymýšlet. Sedmáci dostali za úkol stát se na chvilku novináři a zpracovat smyšlenou událost do zprávy. Spoustě z nich dlouho trvalo, než našli vlastní zdroj nápadu. Ve zpětné vazbě pak psali: „Jsme nadšení, mohli jsme použít svou vlastní fantazii.“ Co tohle vypovídá o běžných hodinách? Proč pracovat pouze na zadání? Fantazie by měla mít i ve školních lavicích své čestné místo.

Začněme jednoduchými krůčky, například ponechejme úpravu sešitů v rukou žáků. Předejme jim tu zodpovědnost. Vysvětleme jim, že se ze sešitu budou potřebovat učit. Ale zpracování sešitu nechme na nich. Je nepřípustné, aby učitelé diktovali, jak přesně si mají žáci podtrhávat nadpisy, které barvy smí používat a jak mají vést své vlastní poznámky. Každému se učí lépe z jinak vedených poznámek. Někdo preferuje strohý a přehledný styl, pro někoho je lepší sešit plný kytiček, malůvek a barev. Každé řešení je správné. Proto ho respektujme.

Dalším krokem je propojit předměty a nechat děti se zapojit. Pokud například píšeme seminární práci, měl by tam být vždy vlastní postoj a zkušenosti. Není důležité seřadit informace, které vyhledám na internetu, ale zaujmout k celé problematice postoj. Student by si měl umět své argumenty obhájit. Zvolte takové téma, aby o něm žáci mohli posléze diskutovat. A probírají-li v jednom předmětu něco, co má širší kontext v předmětech jiných, vždy bychom se měli snažit o syntézu.

Každá práce se dá hodnotit z mnoha úhlů pohledu. Učitelé většinou využívají stejné parametry hodnocení. Je to logické, musí být nějaký systém, podle kterého můžeme známku spravedlivě určit. V českém známkování mi však chybí nějaký prostor pro kreativitu. Nejen správné řešení, bezchybnost či úprava si zaslouží zohlednit, ale i kreativní pojetí. Pokud někdo vystoupí z davu a dokáže práci pojmout po svém, měl by za to být kladně ohodnocen, i kdyby v ní nasekal pár chyb. Kreativní přístup je minimálně stejně důležitý jako faktická správnost.

Podobné myšlenky prosazuje i Sir Kenneth Robinson, známý britský poradce pro vzdělávání, jehož video na Ted Talk obletělo a inspirovalo celý svět. „Školství nepotřebuje být reformováno. Potřebuje být transformováno. Klíčem ke změně není standardizovat vzdělávání, ale personalizovat ho. Nalézt individuální talent každého dítěte, vystavět prostředí, kde děti budou mít touhu vzdělávat se a kde mohou přirozeně objevovat své opravdové nadšení,“ napsal ve své knize The Element: How Finding Your Passion Changes Everything. Je tedy na každém z vás, jestli se pustíte do změny svého přístupu a uděláte z tvořivosti prioritu.

Jak můžete ve třídě kreativitu rozproudit? Nechte děti objevovat nová řešení, která je budou bavit. Než se pustíte do opravdové práce, můžete vyzkoušet třeba některé rozehřívací cvičení. Například dejte dětem čtyři minuty na to, aby vymyslely co nejvíce červených jedlých předmětů.

Kdo jich stihne nejvíce?

Kdo vymyslí nejzajímavější předmět?

Která slova se opakují nejčastěji?

A kdo naopak vymyslel něco zcela originálního?

Můžete pokládat otázky všeho druhu, správná odpověď na ně ale neexistuje. Například nechte studenty zamyslet se nad tím, k čemu všemu mohou využít cihlu. Postavit dům, zeď, něco zatížit - to napadne každého. Dejte proto jejich myšlenkám dostatek času, aby se mohly rozvinout a posunout za běžné uvažování.

Featured Posts
Recent Posts
Archive
Search By Tags
Follow Us
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • c-facebook

© 2023 by Art School. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now