Jaký je život s radikální upřímností

Jsem tak trošku idealista a věřím v upřímnost. Někdo to nazývá radikální upřímnost nebo radikální otevřenost. Radikální proto, že je to velmi odlišný přístup od většinové společnosti. Mně to, jakožto idealistovi, nikdy tak odlišné nepřišlo. Naopak mě vždycky překvapí, když zjistím, že to tak někdo nemá, nebo že to někomu připadá nepatřičné. Život ve lži či v bludu mi připadá jako peklo a nerozumím tomu, proč by to někdo dobrovolně podstupoval.

Při otevřeném chování cítím svobodu. Cítím, že nejdu sama proti sobě, ale ani proti okolí, byť jde o konfrontaci. Pokud se s okolím neshodnu, pohádáme se, je to čisté...karty jsou vyložené a je na nás, jestli to vyřešíme. Pokud své pocity polknu, podvádím tím i okolí...nechávám situaci nejasnou, zůstávám nespokojená a druhá strana to třeba ani neví, nemůže s tím nic dělat.

Každý se na to dívá jinak. Já to vidím jako přirozenost a zároveň obrovskou výzvu (možná trošku oxymóron, ale ono to tak fakt je), moje maminka jako „nedostatek diplomacie“, učitelka jako drzost, terapeutka jako nutnost k udržení hranic a kariérní poradkyně to viděla jako velký dar, kterým mohu pomáhat druhým otevřít oči a posunout je. Vyberte si sami, k čemu se kloníte :-).

Někdy se mi stane, že upřímná být nedokážu. Jsou to momenty, kdy mám strach. A ještě nikdy se mi nestalo, že by to bylo dobře. Možná je to na první pohled snazší varianta, ale ve finále mi to nikdy nepomohlo. Naopak v momentech, kdy jsem šla do upřímnosti i přes velký strach, se mi to tisíckrát vyplatilo. Nastavila jsem nějakou hranici, díky které jsem pak mohla žít tak, jak jsem chtěla.

Aby nedošlo k mýlce, upřímnost neznamená, že na sebe na potkání vyžvaním úplně všechno. To vůbec ne, jsem introvert, takže ze mě lidi kolikrát musí tahat informace jako z té pověstné chlupaté deky (i když nevím, proč by zrovna po dece chtěl někdo nějaké informace). Není to to samé jako spontánnost, nemám co na srdci, to na jazyku, když si pomohu jiným rčením. Jako introvert věci celkem dost promýšlím, reflektuji a sebereflektuji, podrobuji kritickému myšlení, takže někdy trvá, než se dostanou na světlo, neboli z pusy ven.

Co je pro mě naprosto zásadní, je záměr. V radikální upřímnosti NIKDY není záměrem ublížit druhé osobě. Není to vylití vlastního nasrání, pochyb nebo méněcennosti. Je to láskyplné vyjádření pocitů, někdy i nepříjemných názorů nebo těžkých témat, které potřebují jít ven. Nejde se tedy na někoho vyřvat, nadávat mu a pak to omlouvat tím, že jste upřímní ;-).

Přemýšlela jsem, jestli vám napsat, abyste to taky zkusili... dali upřímnosti a životu bez falše šanci, i když se to úplně nenosí. Ale kašlu na to, dělejte si, co uznáte za vhodné. Myslím, že na tohle musí být člověk připravený. Připravený to dotáhnout, nést následky... takže jen tak to zkusit kvůli nějakému článku by vlastně mohlo vést k zatracení radikální upřímnosti jednou pro vždy. A to nechci... takže na závěr řeknu jenom to, že jsem (jakožto idealista) přesvědčená o tom, že kdyby si všichni lidé narovinu říkali své emoce a potřeby, bylo by na světě líp. I jim.